Váš dům je také filmovým domovem rodiny Horákových z komedie století S tebou mě baví svět. Jak dlouho už v domě žijete?

Do domu ve Vokovicích jsem se přistěhovala v druhém ročníku na DAMU, tedy v roce 1969. Za chvíli to tedy bude už padesát let. Žiji tu tak většinu svého života.

Čí to byl nápad zvolit tehdy pro natáčení váš vlastní domov? To není úplně obvyklé, aby herci hráli „doma“. Bylo to pro vás jako pro herečku a paní domu v jedné osobě příjemné, nebo naopak?

S nápadem přišla režisérka Marie Poledňáková, když mi přišla nabídnout roli Kateřiny Horákové, pozvala jsem ji právě k nám domů. A Marii se ten dům natolik zalíbil, že ho chtěla použít i ve filmu. Musím ale uvést na pravou míru, jak to bylo. Veškeré exteriéry se točily u nás, ale interiér se točil v ateliéru na Barrandově. Ale pravdou je, že to byla věrná kopie našeho domu, včetně té modré kuchyně. Tu mám ještě dnes. Já bych si filmaře domů nepustila. Víte kolik to je lidí? Stačilo, že chodili na záchod a pro občerstvení. Filmaři se soustředí na to, co se děje před kamerou, nemohou hlídat, kde se co shodí a rozbije. Zkrátka to nebylo možné.

Jak děti vnímaly fakt, že se u vás zabydleli filmaři?

Rozálie: Nás to spíš bavilo. Pamatuji se, že jsem vždycky utíkala, ze školy domů, abych nic nepropásla. Vokovice byly vůbec oblíbenou čtvrtí filmařů. Často nás navštěvovali herci, kteří točili v okolí. Jednou k nám přišel Josef Abrhám a byl nalíčen tak, jako by ho někdo zmlátil. No a on mi povídá: „Tohle mi udělala tvoje maminka.“ Já byla tehdy v šoku. Nedaleko totiž točili inscenaci Panenka, kde máma hrála takovou bezcitnou potvoru. (smích)

Změnil se výrazně dům od té doby?

Moc ne. Nějaké úpravy a modernizace proběhly, ale je to dům z první republiky a je tak krásně postavený, na tom by se moc měnit nemělo.

Některé rodiny se stěhují i několikrát za život, nezatoužila jste někdy po jiném domě, prostředí, čtvrti, nebo dokonce městě?

Nikdy. Jsem tu šťastná. Vokovice jsou taková vesnice ve městě. Lidi se tu mají rádi a psi se neperou. Neměnila bych. A teď, co postavili metro, je to ještě lepší.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že váš dům má svou historii a že se v něm občas ozývají duchové – ještě se to děje?

Čas od času, už jsem si na ně zvykla, ale chvíli to trvalo. Nejdřív jsem o tom vůbec nemluvila, aby mě lidi neměli za blázna. Teď už naštěstí doba pokročila a už duchovno není tabu.

Rozálie: Já jsem to taky zažila. Jednou jsem tam spala a hlídala psy, máma byla na vícedenním zájezdu s divadlem. V noci jsem slyšela kroky a zvuky, dost jsem se vyděsila. Nakonec jsem musela nahlas říct, aby mě nechali, že se jim máma brzo vrátí, no a to zabralo, pak už jsem měla klid.

Jak zvládáte péči o tak velký dům – které „udržovací“ práce vás těší a které naopak nepatří mezi příjemné?

Mě to vždycky bavilo. Už když jsme ho v sedmdesátých letech renovovali, tak jsem pomáhala se vším, nosila cihly, míchala maltu. Pak jsem měla dlouho zahradu jako koníček, při práci na ní jsem odpočívala. Teď už bohužel nemám tolik sil, příští rok oslavím kulatiny, a protože se nechci vzdát své práce, musela jsem péči o dům přenechat někomu jinému. Měla jsem štěstí na úžasného člověka, který mi se vším pomáhá.

Které místo, místnost, kout v domě nebo na zahradě máte nejraději a proč?

Magické místo je kuchyň. Má dvanáct čtverečních metrů, v podstatě je to nejmenší místnost v domě, ale stejně tu nejradši sedím, a i když přijde návštěva, sedneme si právě tady. Říkáme tomu autobus, protože musíme sedět v řadě za sebou. Děti sedí na lince. Nevím, čím to je. Nedávno jsem pořídila do obýváku krbová kamna a v zimě je tam moc příjemně. Na zahradu není moc vidět, takže tam se dá sedět kdekoliv.

Je třeba také určité místo, kde se vám lépe učí role, kde se nejlépe odpočívá, kde naopak přicházejí nápady?

Zase kuchyň, má prostě skvělou atmosféru.

Jakou roli studujete právě teď nebo máte po nějaké (čerstvé) premiéře? Co vás nejvíc zaměstnává?

Natočila jsem dva seriály, které by se v nejbližších dnech měly vysílat. Učím na mezinárodní konzervatoři a stále jezdíme s naším rodinným divadlem Familie po celé České republice. Mám nabídku na moc hezkou práci, ale o tom z pověrčivosti nemluvím. No a na jaře začneme připravovat novou hru pro naše rodinné divadlo, ještě nevíme jakou.

Rozálie: Ano, každé dva roky děláme nové představení. Loni měla premiéru francouzská komedie Zelňačka a příští rok bych opět ráda nějakou komedii, ale je to strašně těžké najít dobrý scénář, aby se to dalo hrát na zájezdech, takže menší obsazení i scéna. Tak teď jen čtu a čtu…

Kam se na vás tedy mohou diváci aktuálně přijít podívat?

Určitě do Divadla U Hasičů, kde hrajeme každý druhý měsíc představení Velký holky nepláčou. Skvělou komedii s výborným obsazením. Veronika Jeníková, Dana Batulková, Marcel Vašinka a další. Nebo na představení Lháři s Vaškem Koptou v hlavní roli, a to třeba do Slaného, do Jesenice, Dobrušky. Nechci to tady jmenovat, když budou diváci chtít, určitě si nás najdou.

Rozálie: Není to tak složité, na Facebooku Agentura Familie.

Která z těchto rolí vám nejvíc přirostla k srdci a proč?

Nejvíc role Olivie v představení Velký holky nepláčou. Je to srdeční záležitost. Krásná hra, skvělí kolegové, naše první představení v rodinném divadle Familie a 130 odehraných repríz, to už stojí za to.

Fotogalerie
5 fotografií