Proč jste si vybral právě Žižkov, lokalitu mnohými zatracovanou?

Pravdu? Nechtělo se mi sem. Stěhoval jsem se z pražského Nového města. A najednou Žižkov, čtvrť s nevábnou pověstí. „Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni, takže to asi nebude to pravé ořechové, Voříšku,“ slyšel jsem ze všech stran. „Musíš si vybrat dobrou adresu!“

Nakonec vás ale musel tamní kolorit oslovit, je to tak?

Absolutně. Zeleň na dosah, vidím na Vítkov i Parukářku. Neffovy „Sňatky z rozumu“ si tady odžily své, stejně jako celý Žižkaperk. Do hospůdky, na kterou koukám z okna, chodil na pivo Jaroslav Marvan, a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Ve své ulici mám svého vinárníka, na dlouhých oprýskaných schodech se natočilo už požehnaně filmů a melancholická atmosféra blízkých Olšanských hřbitovů to vše jen podtrhuje.

Když jste si vybíral bydlení, co bylo prioritou?

Abych došel pěšky na Václavské náměstí a zpátky. Nesmějte se. Mám takovou úchylku. Rád chodím po svých. Hlavně v noci a nad ránem z vináren a barů. „Špičky nahoru,“ řekla by moje maminka. Takže jedním z kritérií je i to, jak daleko je do centra Prahy. A ode mě ze Žižkova je to tak akorát. Na Václavák i do televize Prima.

Vyhovuje vám starší zástavba, nebo byste se cítil dobře i v moderním mezonetu či loftu?

Správná otázka. Jsem právě ve fázi, kdy se poohlížím po novém bydlení. Zdenka Procházková, herečka a velmi šarmantní dáma mluvila v jednom rozhovoru o svém bytě v centru Prahy. Má terasu a na ní vanu. A pohledu na noční oblohu plnou hvězd z napuštěné vany, se sklenkou pravého šampaňského v ruce, se prý nic nevyrovná. Tomu rozumím a to chci. To hledám, a zatím marně. Ale věřím, že právě takový byt na mě někde čeká. Nejraději ve starší zástavbě, protože ta má duši a historii. Ale do loftu nebo mezonetu bych ji zase mohl začít vpisovat já. Nebráním se ničemu. Co mě děsí, je přehuštěnost a neosobnost některých staveb. Tam ne.

Někteří lidé po čase prchají z metropole za klidem, třeba do satelitů nebo vesnic. Hrozí něco podobného i u vás?

Nejste také ze Žižkova, že mě tak dobře znáte? Větší pozemek, s klidně i malým domkem na samotě nebo polosamotě by mi vyhovoval, a po tom také pokukuji. Ovšem satelity nejsou nic pro mě. Chci přírodu, les, ne dům na poli vedle dalších desítek podobných. Každému vyhovuje něco jiného. Chci weekendhouse a menší byt v centru Prahy, abych měl kde přespat a abych to měl, v případě potřeby, pořád blízko pěšky na ten Václavák. (smích)

 

Baví vás zařizování bytu? Výběr nábytku, dekorací?

Nastěhovat se do bytu, který do sebemenšího detailu pro vás zařídí někdo na klíč, tak zešílím! Mám rád holé stěny a přemýšlení, plánování, ladění toho, co bude a jak to bude.

Co u vás doma rozhodně nesmí chybět?

Velká koupelna a pořádná válecí postel, dva metry na dva. Co mi zatím chybí, je ta terasa, o které jsem mluvil před chvílí. A nemám rád příliš mnoho stěn. Tady na Žižkově jsem jich pár zboural. Ideální byt vidím jako jednu obrovskou místnost, klidně 100 m2, rafinovaně rozdělenou na různé potřebné části, hodně oken, poslední patro domu a kolem dokola terasa.

Máte radši, když se v bytě s ničím nehýbe, nebo rád vymýšlíte, co ještě vylepšit?

Jsem hýbací typ. Stěhuji, předělávám, měním. Mí nejbližší by vám určitě řekli, že mám úchylku na sedací soupravy. Pravda, měl jsem období, že jsem ji měnil každý rok, a jednou si koupil dvakrát tu samou, ovšem pokaždé v jiné barvě. Ale to je snad úplně normální.

Změníme téma a pobavíme se o práci. V moderování jste mistr! Určitě na sobě ale stále pracujete. Dá se třeba zkrotit tréma, vylepšit mluvený projev?

Za toho mistra děkuji, lehce mi to pošimralo ego. Samozřejmě, že to všechno se dá. Nesmí se toho člověk leknout a posadit se před tím na zadek. Když mu to nejde. Nebo zpychnout, když to jde samo. Čeho se bojím, na to si sáhnu! Jinými slovy, bojím se mluvit na veřejnosti? O to víc mluvím a vyhledávám příležitost. A přemýšlím, proč to nebylo tak, jak jsem si představoval. V mých přednáškách a seminářích na téma „Přesvědčivé vystupování a dokonalá rétorika“ o tom hodně s posluchači diskutujeme.

Teď máte na mysli semináře v rámci projektu Rétorická laboratoř?

Mám řadu kurzů, seminářů na téma přesvědčivé vystupování, mluvení a podobné. Rétorická laboratoř je jen jedním z nich. Ale podstatou všech je zbavení se strachu a nalezení sebe sama. Bez toho se nic nenaučíte. Slovo jde z nás, a pokud v nás nemá pevnou oporu, je k ničemu. Různé kurzy a semináře vás možná donutí mluvit nahlas, křičet, správně dýchat, vyslovovat atd. atd. Jenže, bez toho, aniž byste o tom začali přemýšlet, a ne jen slepě papouškovali naučené, to nejde. Vedeme posluchače cestou poznání sebe sama a pak teprve cestou poznání technik, triků a nápadů, které vám mohou pomáhat. Ale bez pevného ukotvení sebe sama v sobě samém, to jde těžko. A to neplatí jen o mluvení.

Ta spousta zkušeností se vám určitě hodí! Třeba právě v těchto dnech, kdy Prima vysílá Zprávy živě z mobilního studia z nejrůznějších měst. Jak si tuto novinku užíváte?

Naplno. Je to přímý kontakt s divákem. Zpravodajství přes sklo obrazovky má najednou jiný rozměr. Jsme přímo v diváckém kotli. Bavíme se s lidmi o zprávách, o tom, co jim v nich chybí, co dělat lépe. Televize pro ně najednou dostává přívětivější, lidskou tvář.

Dá se ještě posnídat s Karlem Voříškem?

Jistě. Snídaně vychází z našich webových stránek hovorykv.cz. Většina lidí neumí začít den. Hned od probuzení se mračí, nesnáší sebe i to, co je čeká. Zkusili jsme to obrátit a nabídnout těm, co jedou s námi na stejné vlně nebo by to jen chtěli zkusit, začít den příjemně. Zamyšlením, meditací, setkáním se zajímavými lidmi. Uklidit si po ránu sám v sobě. Jsou to krátká setkání, připravujeme proto i delší, celodenní. Vydechnutí uprostřed bouře života běhu. Oč víc vznešeně to zní, o to je to jednodušší.

Co vás nabíjí a co vyšťavuje?

Rád cestuji a poznávám. Knížky, dobré vínko, kraj kolem moravské Pálavy, rodina, je toho hodně, co mě dobíjí. A vyšťavuje? Blbost ve všech podobách. Tedy i moje. Protože „každý má právo na to být denně pět minut blbcem, vtip je v tom, že ani o minutu déle“. A znáte to, některým lidem to vydrží skoro celý život. Pryč od nich.

Jestli jsem to dobře spočítala, jste majitelem už pěti cen TýTý, a v této divácké anketě jste jednou dokonce jako absolutní vítěz porazil Karla Gotta a Lucii Bílou. Co pro vás takové ocenění znamená?

Co to pro mě znamená? Pokoru. Pokoru před diváky, kteří tak rozhodli. A zároveň jistý druh pomíjivosti. Je to velmi příjemné, ale také velmi prchavé.