1°C
Myslím, že do Evropské unie neměli vzít zemi, kde je primátor hlavního města ras. To tvrdím já, Cora, co doteď přežila všechno. Cora, bílá, rasově nečistá fena. Čistokrevná směs. V Bukurešti žiju dvanáct let, jichž jsem se dožila hlavně proto, že jsem od lidí odkoukala, jak přecházet ulice plný aut. Stačí chodit na panáčka a někomu se držet u nohy; jako že k němu patřím.
Můj pán měl na křižovatce u nádraží stánek s kebabem, který pyšně pojmenoval podle sebe: Saorma Nazim Fast Food. Jenže pýcha předchází pád. Kvelb zkrachoval a můj pán musel pryč. Mě odehnal. A tak teď žiju na ulicích v okolí Gara de Nord, což je hlavní bukurešťské nádraží, odkud jezdí vlaky do celého světa. U nádraží většina psů žebrá v divokých smečkách, co vystartují i na lidi, když si myslí, že by je dokázali porazit. To není chytrý. Když jste s lidmi zadobře, občas z nich vypadne žrádlo. Upřímně řečeno, já ani můj kámoš nevíme, co je hlad.
Beautymu dali jméno taxikáři ze štaflu, kteří jinak spíš berou. Taky nemá pána. Je mu pět let. Nedáme bez sebe ani ránu, ale boss jsem každopádně já. Já určuju denní program, čili kde se budeme toulat a koho stáhneme o žrádlo. Vždycky se o ně rozdělíme a to je mezi psy známka nejvyššího přátelství. Sem tam se na nás pověsí někdo třetí, ale tyhle příživníky ignorujeme. A co vysloveně nesnášíme, jsou pejsánci na obojku. Na ty štěkáme až do vyčerpání, protože jsou to kolaboranti s lidma, co vyměnili svobodu za polštář pod postelí a misku žrádla.
Beauty se občas nechá od kolemjdoucích hladit. Já nikdy. Zkušenost je veliká věc. Hned poznám, ke komu se vyplatí lísat, kdo vás nepřetáhne novinama a neodežene. Nejlepší jsou babky bez hole. Taky nikoho nemaj a vždycky odněkud vytáhnou kus něčeho dobrýho.
Co se týče lidí, nejvíc se kamarádíme s taxikáři, co okrádají turisty, s dealery tvrdých drog a s feťáky, co strkají hlavu do pytlíku pro výpary ze stříbrné barvy a troubí do nich svý smutný písničky. Ti nám většinou nedají nic, sami nemají, ale děláme si navzájem společnost. Jejich opakující se tváře tvoří stěny našeho domova.
Přespáváme, jak se dá: někdo v kanále, někdo v nádražní hale, odkud nás ale vyhánějí policajti. Vracejí se i třikrát za noc, celé je to o tom, komu dojde dřív trpělivost. Když je nejhůř a fízlové vyhrajou, přespíme s Beautym v parku na jednom super místě, které zahřívá podzemní potrubí s teplou vodou.
Jednoho dne se u nádraží objevil hubenej chlápek s foťákem. Mysleli jsme, že je to tajnej, co monitoruje obchod s toluenem. Chvíli si povídal s paní, co měla na špagátu takovýho malýho čokla, a ukazovali naším směrem. Pak nás začal fotit a nenechal toho, ani když mu to dealeři chtěli zakázat a vyhrožovali mu. Nedal si říct. Mačkal spoušť jako zběsilý a mně to moc příjemný nebylo, protože mám hrozně citlivý uši. Jinej pes by ho asi kousnul, jenže on na to šel chytře - každej den nám přinesl kus salámu. Pak najednou zmizel.
Zapomněla jsem na něj a Beauty asi taky, takže když se po měsíci objevil, byli jsme z toho dost v šoku. Ale on víc. Asi že nás našel na stejným místě. Vzal si pokoj v nedalekým hotelu a zase se za námi celej týden táhnul, jako bysme byli nějak slavný. Možná čekal, že když jsme pořád v pohybu, že mu ukážeme Bukurešť - jenomže my nejsme žádná cestovka. Opravdu dobře zchozený to máme jenom okolo nádraží.
Nakonec jsme si na toho foťáka zvykli, ale mám strach, že to bude takovej ten lyrik, co naše fotky prodá do časáku Psí život anebo Chovatel anebo Domácí mazlíček a napíše k nim sentimentální příběh o přátelství psů nebo nějakou podobnou hovadinu. Ale to bude nuda, která dojme maximálně paničky u holiče pod helmou. A hlavně to nebude pravda. Víte proč? Protože nám do hlavy nikdo nevidí. My máme pěknej život a žijeme ho naplno. Pojď, Beauty, vyrazíme.
Zdroj: Reflex.cz
