Říká se, že houbaření máme v genech. Když do české kotliny dorazily první slovanské kmeny, schovávaly se v lesích před nájezdy divokých kočovníků. A nezbylo, než se živit tím, co les dal. Většinou metodou pokus – omyl lidé zjistili, které houby jsou jedlé a které jedovaté. Zkušenosti, předávané z generace na generaci se nám tak dochovaly až do dnešních dnů.
Houbařský rádce: Kde právě rostou?
Daly si na čas, ale už rostou! Ano, vytrvalé deště byly alespoň k něčemu dobré – houby mají pro svůj růst konečně dostatek vlhka…celý článek
Byli jste na houbách? Napište nám, kde rostou! |
|
|
|
Další samostatnou kapitolou je osvětová činnost legendárního rodu Smotlachů. Byli to oni, kteří v minulém století český národ do houbaření doslova zbláznili. Svět se nám sice diví, ale my víme své! Podívejme se ostatně, jak jsou na tom s houbařením jinde v Evropě:
Slovensko:
Pouze naši bývalí „spolubratia“ jsou na tom podobně, jako my. Chodí na houby rádi, ale Čechy přece jen nepředstihnou. I oni ale mají pro „své“ houby poetické názvy. Víte třeba, jak říkají špičce? Tanečnica - a čirůvka je zase pôvabnica…
Rusko:
Jsou to holt Slované. Na houby chodí, dokonce vypravují v létě i speciální houbařské vlaky. Zatímco my ale preferujeme především hřiby, Rusové jsou blázni do ryzců! Na rozdíl od nás, kteří bereme houbaření jako národní sport, se ale spousta Rusů vydává do lesa za přivýdělkem.
Polsko:
A podobně tak Poláci, kteří houby sbírají především na kšeft. V tom jsou praví mistři! Takže Němec, který si od nich koupí koš hřibů v polském příhraničí netuší, že je prodejce před chvílí nasbíral v „jeho“ německém lese!
Německo:
Tady se do houbaření při své příslovečné opatrnosti moc nehrnou, houby raději nakupují v obchodech. Snad jen s výjimkou Bavorska, kde si na houby zajdou rádi. Ale rozhodně jejich houbaření nelze označit za vášeň. Za zmínku také stojí, že jsme houbařit naučili spostu Němců z bývalé NDR, kteří k nám jezdili na dovolenou.
Velká Británie:
Angličané jsou k houbám jak jinak, než chladní. I krásný pravý hřib označí klidně za potravu leda tak pro žáby! Jejich absolutní neznalost hub dokonce řadu z nich stála za 2. světové války život. V dobách nouze se totiž vydávali do lesů a sbírali všechno – včetně muchomůrek zelených! Angličanům však nelze upřít slabost pro žampiony, které také sami vášnivě pěstují…
Francie:
Zvláštní národ. Do lesa plného krásných hub si sice Francouz zajde, ale jako správný labužník dá raději přednost hledání lanýžů a pěstování žampionů. Ty už tady znají od roku 1 600 n. l. a umí je udělat na tisíce způsobů! Recepty na jejich pěstování a přípravu si střeží jako oko v hlavě a dědí se s generace na generaci.
Itálie:
Země, kde jídlo bez hub považují za nemyslitelné! Ano, Italové jsou na houbách přímo závislí… Ale do lesa na ně chodí málokdo. Proč taky, když si je nechávají po tisících tun dovážet z Polska a Skandinávie? Ale abychom jim nekřivdili – i oni ve velkém pěstují žampiony a hlívu ústřičnou. To ale není žádné houbaření, že ano…
Skandinávie:
České houbařovo srdíčko při návštěvě skandinávských zemí na jednu stranu zaplesá, na druhou pláče. Lesy jsou neuvěřitelně plné nádherných hub a přitom je tu nikdo nesbírá! Inu, je to tak. Skandinávci jsou k houbám absolutně neteční. A tak je tu sbírají jen ruské menšiny a pracovníci firem, které je ve velkém vyvážejí do jižní Evropy.