2°C
Před pár lety jste se nechala zlákat k letu horkovzdušným balonem, jste životní dobrodruh?
Asi ne, ale vždycky, když se mi něco naskytne, tak to vezmu. Přijmu to jako obohacení mého života, jsem v podstatě fatalistka, takže to beru tak, že mi to přihrál osud. Zúčastním se vždycky, buď abych si to užila, anebo poznala, že už to nemám nikdy dělat.
A co jste zjistila v balónovém koši?
Výlet s balonem jsem si moc neužila, sice se mi to moc líbilo, ale v koši jsem byla s Kačkou Kornovou, která nesnáší výšky, takže skoro pořád ležela na dně košíku a mě to trošku naštvalo.
Třeba to, že jsem kandidovala do Senátu, to bylo velmi dobrodružné. Tam jsem zjistila, že na to nemám, měla jsem z toho nemocný žlučník a nakonec jsem musela na operaci. Další dobrodružná záležitost byla, že jsem si v devětapadesáti letech udělala během prázdnin řidičský průkaz a koupila jsem si, ač nechtíc, auto.
Jezdíte ráda?
V Praze ani ne, spíš v Broumově. Mám tam garáž, hodné lidi, kteří se mi o auto postarají. Jezdím ráda se svým pejskem po okolí, je to prima, když si můžu zajet třeba k rybníku, ale že bych byla nějaký náruživý řidič, to ne.
Jaký to byl pocit dělat si řidičák ve vyšším věku?
Škola mě bavila, byla jsem docela dobrá, testy jsem se nabiflovala. Jízdy byly už trošku těžší, ale zvládla jsem to. Jezdím sama, i občas někoho svezu, a někdy své auto někomu půjčím, aby mě svezl. Dřív jsem jezdívala i do Prahy, ale teď už ne, nemám tady kde zaparkovat, a abych platila velké peníze za garáž, na to jsem moc lakomá. Navíc jsem nervózní, aby mi někdo něco na autě nepoškodil, takže teď vždycky někoho poprosím, aby mě sem autem odvezl, a pak se s ním zase vrátí do Broumova a dá ho do garáže, kde je mu dobře
Víte, že vlastně ani nevím? V Praze jsem si strašně zvykla, jsem tu od roku 1974, ale teprve poslední dva roky jsem tady opravdu šťastná, předtím jsem se vždycky strašně těšila do Broumova, počítala jsem hodiny a dny, abych už tam mohla být, jezdila jsem tam víc. Broumov je můj domov, mám tam dům, teď jsem si navíc v přízemí, kde bývala hospoda, opravila jednu místnost a chci tam zorganizovat dámský klub. Všechno je v podstatě hotové, jenže nemám čas, jsem pořád hodně zaměstnaná.
Jak bude váš dámský klub fungovat?
Nejdřív se opravdu musím rozhodnout, abych tam bydlela. Dámský klub přece nemůže být beze mne, chci u všeho být. Představuju si, že by to byl klub pro broumovské ženy, že by mohly přijet i dámy z okolí, vždycky by se tam usadily, povídaly bychom si, já bych pozvala zajímavého hosta, třeba Radima Uzla nebo nějakého známého věštce. Chtěla bych tam dělat výklad karet, aby ty ženy dostaly takový správný vítr, dozvěděly se nové věci, ale ne z televize nebo rádia, ale při osobním setkání. Samozřejmě že z toho nebude žádný výdělek, ani ho nechci, ale mohlo by to být prima.
Máte i nějaké praktické koníčky?
Praktické moc ne. Je to hlavně péče o mého pejska, čivavu Bobíka, a kočičku. Spíš mě moc baví chodit do knihovny, jsem od dětství vášnivá čtenářka. V knižním klubu prosedím třeba pět šest hodin a čtu si. Zajímám se o esoterickou literaturu, zabývám se výkladem karet a nechci to děla to dělat povrchně. Třeba jsem čtyři roky studovala starý mayský kalendář v souvislosti s předpovědí konce světa. Možná by se to někomu mohlo zdát mnohdy nepraktické, ale mě to přináší životní klid.
Pocházím z trochu věštecké rodiny, moje maminka věštila s malým lepeným stolečkem a já ho mám dodnes doma v Broumově. Vždycky se s ním domluvila na odpovědích ano – ne a vyptávala se na různé věci, to dělávala snad ještě předtím, než jsem se narodila. Tatínek zase uměl vyprávět strašidelné příhody a myslím si, že si je nevymýšlel. Mívala jsme pocit, že když je vyprávěl, sám se trošku bál. Obecně jsme byli hodně pověrčivá rodina.
Věříte třeba, že funguje smůla, když vám přeběhne černá kočka přes cestu?
To ani ne, na to já nevěřím, kočky já miluju. Ale jiné věci fungují, třeba kanály. Když někomu vykládám karty a „má nakročeno“ k průšvihu, vždycky říkám: Pozor na kanály! Všechno má logickou spojitost: kanály jsou železné, pod nimi je voda, všechno je vodivé, člověk si nese v podvědomí nějaké obavy nebo slabost, a když překročí kanál, voda to zachytí a přenese to na jiného člověka.
Když někomu cizímu vykládáte karty a vidíte něco špatného, řeknete mu to?
Upozorním ho, ke kartářce přece lidi chodí, aby se určitých věcí vyvarovali. Úžasné ale třeba je to, když ke mně přijde člověk, který je na tom psychicky špatně, já vidím v kartách něco pozitivního, řeknu mu to a ono to potom opravdu vyjde.
Dá se odhadnout, jak kolikaprocentní úspěšnost má předpověď z karet a v jakém časovém úseku se určitě věci stanou?
To se nedá, časově že je to tak, že se pozná, že některé věci se stanou brzy, ale kdy to bude, to ne.
Vykládáte sama sobě karty?
Taky, dělám si takový rychlovýklad v okamžicích, kdy se potřebuju nějak rozhodnout, ale když to vyjde špatně, tak si řeknu, že to stejně neplatí.
A předpověď z maminčina stolečku jste nezkoušela?
Mně to nikdy nešlo. Máma vždycky říkala, že se stolkem nemohla pracovat, ani když jsem se blížila k domovu. Ale jako dítě jsem zažila na vlastní oči pár zajímavých úkazů, třeba když k nám přijela mámina sestra z Rakouska. Daly třeba obě svoje ruce na stoleček, zpívaly mu a on jim tančil polku. Jednou mu dokonce řekly, aby si vlezl do postele a on se tam opravdu odkymácel. Ale já sama s ním nehnu.
Myslíte, že se dá změnit osud, který někomu předpoví karty?
Řekla bych, že částečně dá. Myslím si, že lidský osud je daný, je to určitá šroubovice podobná lidské DNA, která se točí jakoby od podlahy ke stropu, a člověk má možnost buď zůstat na jejím dně, nebo se vyvíjet, ale jen po určitou mez, dál už to prostě nejde, protože každý má prostě v sobě svou hranici. Pokud člověk chce a učí se, může něčeho dosáhnout, rozvíjet se, anebo zůstane stát na místě, a to je přece spravedlivé, ne?
