2°C
Co vás přimělo prchnout z pražské Letné na samý okraj metropole?
Měli jsme byt v Kamenické ulici, ale chtěli jsme víc do přírody. Hledali jsme se ženou dům, který by splňoval dva účely. Jednak pohodlné celoroční bydlení, a aby byl tak trošku i jako chata. Nechtěli jsme daleko od Prahy, takže jsme projížděli nejbližší okolí, oblasti vlastně od Průhonic až po okraj Kladna. Nakonec nám padl do oka domek v Třeboradicích, které jsou dnes už součástí severního okraje metropole.
Kolik obhlídek jste absolvovali, než jste našli dům podle svých představ?
Byli jsme se podívat asi na sedmi místech, než jsme si vybrali. Důvod byl pak jasný. Připadalo nám to tu romantické. Starý dům vedle kostelíka, i když nefunguje, protože není vysvěcený, rozlehlý pozemek. Na první pohled bylo jasné, že když si to tu zvelebíme, bude nám tu dobře. Nastěhovali jsme se sem v roce 1988, takže si venkovského života užíváme už sedmadvacet let, je to tu příjemné, jsme tady spokojení.
Zmínil jste se, že objekt byl starší. Museli jste hodně zvelebovat?
Jak jsme zjistili, náš dům píše historii, patří v této části Prahy 9 k těm nejstarším. Jeho základy jsou staré stovky let. Domek prošel zhruba třemi rekonstrukcemi. Je částečně suterénní a částečně podkrovní. Máme sedm místností, takže je i poměrně rozlehlý. První, do čeho jsme se tehdy pustili, byla stavba zdi kolem celého pozemku. Na zahradě byl ještě jeden objekt, spíš zbořenina, takže jsme cihly rozebrali a použili právě na bytelné zděné „oploceni“.
V jakém duchu je vnitřní vybavení?
Jak už jsem říkal, dům připomíná chatu, takže převládá dřevo, na podlaze máme vesměs praktickou dlažbu, manželka má ráda keramiku, kuchyň jsme zmodernizovali, v obýváku je krb. S interiérem moc nehýbáme, čas od času něco vyměníme, něco dokoupíme. Momentálně máme objednanou novou sedačku. Původní kožená byla sice hezká, ale nepraktická. V zimě jsme přes ni házeli deku, protože studila, a v létě se na ni zase člověk přilepil.
Našel jste v domě kousíček místa, které máte jen sám pro sebe? Nějakou síň slávy, kde schraňujete hudební trofeje?
Dali jsme dohromady přístavbu, která vede přímo do zahrady. Z ní jsem si udělal pracovnu. Když se vracím pozdě v noci z koncertu, tak se tu zabydlím, abych holky nebudil (manželku Jiřinu a dceru Jiřinu Annu). Je to i taková moje „trucovna“, kde mám vystavenou sbírku bust nejrůznějších panovníků. Sběratelství je mým velkým koníčkem, a díky němu jsem se začal i hlouběji zabývat historií. Sbírám všechno, co se týká císařů a panovníků, co u nás a v okolí vládli. Mám doma i studio, jak my hudebníci říkáme, takové to „demáčové“. Oba prostory zdobí i hudební trofeje, tedy zlaté a platinové desky nebo slavíci.
Když jsme vstoupili na váš pozemek, hned bylo jasné, že na zahradě jste si dali záležet. Kdo vymyslel její netradiční podobu?
K tomu přijdete tak, že se vám nechce na tak obrovské ploše kosit tráva. Snažil jsem se tomu zabránit, a postupně jsem z toho udělal takové moravské arboretum. Kousek přírody jsem přetvořil podle vlastní fantazie, netradičně, což se mi líbí a je to i moje zábava. Trávník, který tu zbyl, udržuje robotická sekačka. Druhá část pozemku zůstala v souladu se vzrostlými stromy a okolní přírodou. Tam už musím jezdit se sekačkou sám, a to mě nebaví!
Mezi keříky a jezírka jste usadil i sochy či busty slavných panovníků. Který kousek je nejcennější?
Nejcennější je socha Karla IV., která pochází z pražské Mostecké věže. Její originál je v lapidáriu Národního muzea a mimo něj existují pouze tři kopie. A tohle je jedna z nich! Pro mě má význam i socha prvního Habsburka na českém trůnu, Ferdinanda I. Ta pochází z kroměřížské radnice. Byla poničená, nechal jsem ji opravit, a patří také k mým největším sběratelským úlovkům.
Kde se ve vašem parčíku vzala Cheopsova pyramida?
Člověk se musí něčím bavit. Tak jsem si vymyslel Cheopsovu pyramidu. Jde o její zmenšeninu jedna ku stu, je vysoká 165 centimetrů a tvoří ji 1990 kvádrů. Plánky jsem nakreslil sám a pyramidu jsme postavili s kamarádem.
Máte se zahradou ještě nějaké plány?
Neplánuji. Je to tak, že někde jsem, něco se mi líbí, tak to koupím, a pak někde usadím. Většinou jezdím a pídím se po věcech na nejrůznějších burzách. Zrovna nedávno jsem byl na Slovensku, kde jsem narazil na zajímavého páva z kovu. Nosil jsem ho pod krkem celou dobu, i ve vlaku, a teď zdobí prostranství před vchodem do domu.
Jak vaše zahradní kreace hodnotí manželka a dcera?
Líbí se jim to. Ale starat se o to nechtějí. To je normální. V dceřiných letech jsem na tom byl stejně. Pocházím z Moravy a rodiče měli velkou zahradu. Nejdřív jsem musel otrhat rybíz, maliny, jahody, a pak jsem teprve mohl za klukama ven. Nenáviděl jsem to a nadával. Až kolem čtyřicítky jsem najednou zjistil, že zahrada je užitečná. Vysadil jsem pár jabloní, od každého ovoce něco, a teď sklízíme osmnáct druhů plodů. Od jahod, malin, ostružin, angreštu přes moruše až po jablka, višně, třešně, meruňky, broskve…
A co zeleninové záhonky?
Se zeleninou je už moc rýpání se v zemi. Rajčata a nějaké ty bylinky stačí! Vidíte, vysazovat rajčata se právě chystám!
Netrpí zahrada, když zrovna koncertujete nebo nahráváte?
To bývá problém, pak musím nějaký ten plevel vytrhat. Zrovna v těchto dnech zahradu trošku šidím, protože chystáme s dcerou Jiřinou Annou dvě nová alba. Já vlastně po čtyřech letech připravuji novou desku a dcera si napsala šest nových písniček. Tak jsme víc ve studiu než venku. Letos navíc oslavíme 4500. koncert, který jsme od roku 1983 odjeli. Takže i přípravy jubilejního vystoupení , které bude 9. prosince v pražské Lucerně, zaberou dost času. Ale vše se dá skloubit!
