2°C
Váš manžel kvůli práci často pobývá mimo domov. Má čas řešit praktické věci v domácnosti?
Ne že by to bylo vyloženě na mně, spíš je to tak, že Petr volá opraváře, a já se do toho chci pustit sama.
A je vůbec založením kutil, případně technický typ?
Ani moc ne a já jsem ráda, že se mi do toho moc neplete. A když se připlete, tak se o to chvíli přetahujeme jako Pat a Mat, já pak postupně přidávám na hlasitosti, protože tomu samozřejmě rozumím víc než on, a Petr to pak většinou moudře vzdá. Když to nevzdá, tak pak rozčílená naštvaně odcházím, ať si to teda udělá sám. To zas naštve jeho, a já si to pak můžu v klidu dodělat.
Aha, takže drobné úpravy a kutilské práce jsou spíš vaše parketa? Kde jste se to naučila?
Už jako dítě jsem byla takový malý kutil. Chtěla jsem vědět, jak ty moje hračky fungují, takže jsem je ráda rozebírala. Občas se mi i podařilo je smontovat zpátky, někdy to ale zůstalo na tatínka. Ten vždycky jen zakroutil hlavou a usmál se. Horší bylo, když jsem se rozhodla prozkoumat třeba budík nebo hodinky. To sice taky kroutil hlavou, ale smích ho celkem rychle přešel. A mě pak samozřejmě taky. Myslím ale, že se mu to ve výsledku vlastně líbilo, že si tak i on svým způsobem hrál.
Takže používat šroubovák nebo vrtačku vám nečiní problém?
To každopádně. Hodně jsem toho od taťky odkoukala. Když něco spravoval, často mě do toho zapojil. Sice jsem mu většinou k mé nelibosti jen podávala nářadí, ale za chvíli jsem už od pohledu věděla, jakou vzít velikost klíče, šroubováku nebo typ kleští. Pamatuju si, jakou jsem pak měla radost, když si chtěl o něco říct, a já už mu to podávala. Jeho údiv a pochvala pro mě byly tou největší možnou odměnou. A taky jsem tím pak dost bodovala u kluků. (smích)
A do čeho jste se doma naposledy pustila?
Řešili jsme ucpaný dřez. Petr na to chtěl někoho zavolat, zatímco já jsem nadšeně běžela pro nářadí. Je pravda, že už to není tak jednoduché, jako jsme to měli kdysi u nás na vesnici. To stačilo jen rozšroubovat sifon a vyčistit trubky. Teď jsem musela přijít na to, jak to celé funguje a co k čemu patří, třeba zavírání dřezu. Ve výsledku jsem toho rozložila víc, než bylo potřeba. Ale zase jsem to složila a funguje skvěle.
Je něco, s čím si neporadíte? Využila jste třeba někdy služeb hodinového manžela?
Zatím jsem nikoho takového nepotřebovala. Spíš dělám hodinového manžela já, svým kamarádkám. A taky jednomu kamarádovi. I u něho jsem se nedávno pustila do ucpaného dřezu. A když si koupili nový botník, okamžitě dostal zákaz ho složit. Mě totiž hrozně baví skládat to bez návodu. Všechno si pěkně rozložit a zjistit, co k čemu patří, jak fungují pojezdy na šuplíkách nebo které šrouby kam dát. Jsou to takový krásný, velký „puzzle“.
Vždycky to vyjde?
Zrovna u toho botníku jsem se v jednu chvíli ale docela vyděsila, že ta spodní deska, do které jsem vyvrtala díry a přidělala nožičky, je možná ve skutečnosti deska horní. Naštěstí to bylo správně, ale pro jistotu jsem si ten zbytek už kontrolovala v návodu.
Takže jste dobře vybavená i nářadím?
Nic moc zvláštního, spíš jen běžný základ. Nějaká kladívka, metry, různé kleště, šroubováky, vrtačku… Bydlíme v bytě, tam toho zas tolik nevyužijete.
Co byste poradila ženám, které mají po boku antitechnický typ muže?
Ať to zkusí samy. Možná budou překvapené, jak jim to jde, a budou na sebe pyšné, že zvládnou i to, co se od nich nečeká. Navíc je to skvělý relax a příjemná změna od žehlení, vaření a uklízení. A v nejhorším je tady ten hodinový manžel. Nebo by mohly zavolat mně… (smích)
Snažíte se v kutilství zdokonalovat?
To je u mě obecně docela problém, nejenom v kutilství. Jsem typ kterému, jak se říká „jde, na co sáhne“. Zní to hezky. Ve skutečnosti toho sice možná umíte hodně, ale nic pořádně. Chybí mi trpělivost. Vždycky mám „velký oči“, nakoupím všechno, co je potřeba, a pak mi začne utíkat pozornost někam jinam. Co jiného bych ještě mohla vyzkoušet, ale kde na to všechno vzít čas, natož se v tom zdokonalovat?
Jak to vypadá v praxi?
Mám doma malířskou výbavu a poslední obraz dělám víc než rok. Zároveň mám totiž taky výbavu na práci s kůží, barvy na malování na látky, různé formy na dorty, barvy a formičky na marcipán….A nesmím zapomenout na šicí stroj. Díky němu mám totiž spoustu oblečení, které jsem koupila s tím, že si ho upravím. Maminka mi pořád říká, ať už to nekupuju, že to stejně nikdy nepřešiju. V tom má z větší části pravdu, takže jsem v tom ubrala a pro změnu nakoupila různé látky na šaty sobě i holčičkám. Mamka už nic neříká a jen se směje. Naštěstí jsem to nakoupila až teď na konci léta, když byla ta hrozná vedra. Můžu se tak vymlouvat, že to nechám na příští rok. Ale ty jedny pro holčičky dodělat musím. Vybraly si krásnou látku s pejsky. Je teplejší než ostatní látky, tak by je ještě mohly nosit.
Šít jste se taky naučila sama?
Někdy před pětadvaceti lety koupil taťka mamce šicí stroj, já se zeptala, jak se tam navlékají nitě, a šila. Postupně jsem zjišťovala, že při stříhání je třeba nechat si po stranách kus látky navíc, jinak se vám požadovaný výtvor smrskne tak, že ho navléknete pouze v případě, že zhubnete 20 kilo, což je ve dvanácti letech poměrně náročné… Že kapsy je lepší přišít dříve, než přední a zadní díl sešijete k sobě, protože pak už se tam prostě nedostanete… Že není dobré šít bavlněné triko podle předlohy z pružného elastanu, protože pak už ho může nosit jen váš plyšový medvěd. A že rozhodně není dobré sešívat tašku ze dvou kusů, ale raději látku přehnout, protože pak se vám časem nezačnou na dně tašky trhat švy a strejdovi z ní nevypadnou piva. Prostě jsem se učila za pochodu vlastními chybami. A to mi tak nějak zůstalo.
V jakém smyslu?
Když nevím, jestli do něčeho jít, nebo ne, tak do toho jdu. A pak už jen čekám, co se stane, a jsem zvědavá, jak si s tím poradím. Je to jeden ze způsobů, jak na sobě pracuju. Díky tomu poznávám sama sebe. Zjišťuji, v čem jsem se při zvládání nečekaných situací zlepšila, a případný neúspěch beru jako něco, co na sobě můžu zlepšit příště.
Jaká je vaše současná pracovní náplň?
Kromě moderování jsem posledních patnáct let pracovala jako P.R. manažerka a u toho jsem částečně zůstala. Když se mi narodila Sofinka a pak Elinka, chtěla jsem se věnovat hlavně jim. Nechala jsem si jen pár větších klientů a sem tam přiberu nějakou akci.
Nechybí vám práce moderátorky?
Nechybí. Vůbec. Naopak jsem ráda, že se tím pádem vyhnu i různým společenským povinnostem. Tedy s výjimkou charitativních projektů, které vždy ráda podpořím. Moc se mi líbí akce Praha dětem, kterou každoročně pořádá můj manžel. Ta je navíc zaměřená na bezpečnost dětí. Zábavným způsobem je seznamuje například s první pomocí při úrazu i s tím, jak nehodám předcházet. Rodičům zase nenásilnou formou připomínají třeba i to, jak jsou pro děti důležité bezpečnostní helmy. Na hodně takových jednoduchých věcí se u nás stále ještě zapomíná.
