Za Kristinou Kloubkovou jsme vyrazili do vesnice pár kilometrů za Prahou. Přestože by se nabízel domek, navštívili jsme ji v novém bytě. „Pojďte dál a seznamte se, tohle je moje první doma,“ vítá nás.

Dvě kočky v bytě

Každý z nás má někde místo, kam se rád vrací nebo kde hledá zázemí ve chvílích životních rozcestí. „Jsem rodilá Pražačka z centra města, z domova jsem odešla dávno. Ale po každém rozchodu s partnerem jsem se vracela zpátky k mamince. Je bezvadná, máme spolu skvělý vztah, nějak se jí to však nezdálo. Když jsem ve svých osmadvaceti letech asi pošesté odcházela za další láskou, s úsměvem pronesla památnou větu: ‚Kristinko, už se nevracej.‘ Prostě mě chtěla popostrčit k vlastnímu bydlení.“

Kristině se nelíbí starožitnosti ani moderní nábytek, proto při zařizování svého domova zvolila „zlatou střední cestu“.

„Dítě“ si maminčinu radu vzalo k srdci – po nedávném rozvodu zůstala v bytě, který si původně kupovali s mužem. Ale sama tu není, společnost jí dělá kočka Rozárka. „K tomuto bytu mám obrovský vztah právě proto, že jde o mou první vlastní domácnost. Není úplně zařízený, ale já nemám kam spěchat. Dřív jsme to s bývalým manželem tolik neřešili, teď je to na mně. Už jsem si přistěhovala i všechny svoje věci od maminky, proto jsem dočasně změnila jeden pokoj na archiv a sklad,“ směje se. Postupně vše protřídí a do budoucna předpokládá, že se místnost změní v dětský pokoj. Chce to jen maličkost – vyřešit úložné prostory.

Fotogalerie
6 fotografií

Kutil – začátečník

Také si někdy připadáte nešikovní? Kristina vás uklidní: „Ve svých 33 letech jsem poprvé měnila žárovku. A to, co se odehrávalo na štaflích, než jsem sundala lustr, abych mohla k žárovce... Sama sebe jsem pobavila," říká.

"Teď si postupně přitloukám obrázky na zeď, a i s tím si vyhraju. S každým obrazem totiž pobíhám po bytě a zkouším, kde by mu to nejvíc slušelo. Až na výjimky mám všechny od svého bráchy nebo jeho ženy a ještě čekám na obraz od Davida Dojči – bude největší, 1,7 x 1,2 m. David tají, co maluje, prý půjde o hořkoveselý příběh, už se na něj těším.“

Ale zpátky ke kutění. „Původně tu nebyly záclony, musela jsem řešit, jak je upevnit. Garnýže si nenavrtám, navíc okna těsně navazují na stěny. V obchodě jsem našla něco, co se dá nalepit na okno. Nákup, to byla velká legrace a další následovala, když jsem řešila háčky do stěny na ty obrázky. Zručná moc nejsem, ale život mě naučí.“

Kočky? Nikdy! ...Vážně?

Když byla Kristina malá, zkoušeli s bráškou krmit rybičky mýdlem. Děti to bavilo, leč rybičky nepřežily. „Mívali jsme také mloka a časem jsme si vyprosili psa. Černého labradora jsme dostali darem, tak to byla Dar, DaráŠek. Psy miluju, zato kočky jsem dřív nemusela. Ovšem když jsem poznala Alana, svého bývalého muže, měl kočku z útulku. Rozárce jsem evidentně vadila – dělala bobky do mých věcí, prskala na mě... A vidíte, zatímco jedna láska skončila, s Rozárkou se z nás staly velké kamarádky.“

Bydlení v zeleni

Až bude byt zařízený, přijde na řadu závěrečná tečka – hrnkovky. „Kytky miluju, ale také už je nechci kupovat hala bala, musí to mít nějaký smysl. Počítám s nimi i na balkoně. Baví mě starat se o kousek zeleně, snad i proto, že jsme nikdy neměli chatu.“ Kristina bydlí v novostavbě, která je v areálu Zámecké údolí Modletice. A když se podívá ven, nevidí jen krásnou přírodu, ale také nedaleko postavené haly. „Už mi to nevadí. Protože tady je mi dobře.“