Hřibovitých hub existuje velké množství, patří mezi ně houby, kterých si houbaři zpravidla cení nejvíce, ať už jsou to praváci, kozáci, křemenáče či klouzci. Většina hřibovitých hub je jedlá, jen malá skupinka je nejedlá či přímo jedovatá. Ošemetné je, že se jedlé a nejedlé hřibovité houby často pletou, což může zkazit nejenom připravované jídlo, ale způsobit i vážné zdravotní komplikace. Tepelně neupravený satan obsahuje dokonce poměrně silný jed. Jak tedy bezpečně rozeznat jedlé a nejedlé hřiby a ty jedovaté?

Hřib žlučník

Hřib žlučník má hnědý klobouk jako ostatní hřiby a to houbaře mate, kvůli barvě klobouku si ho pletou zejména s hřibem smrkovým, hřibem dubovým, hřibem hnědým a někdy i s některými dalšími druhy. Nicméně odhalíte ho podle přeci jen odlišného odstínu hnědé barvy, než má klobouk pravého hřibu.

Střední a velké kusy žlučníku také poznáte podle narůžovělých až růžových rourek pod kloboukem – na rozdíl od pravých hřibů, u nichž jsou vždy olivově žluté. Ty menší potenciální žlučníky ovšem nezbývá než ochutnat. Mnohdy je to k zlosti, les je plný nádherných hřibů žlučníků zvaných hořčáků, je to tedy velmi rozšířená houba, a tak se mu dostalo řady lidových názvů: kromě hořčák se mu přezdívá také žlučák, satanáš.

Hřib kříšť

Také hřib kříšť je hořký. Roste v pohorských a horských lesích. Prozradí jej relativně světlý či šedobělavý klobouk a červenožlutý třeň. Přesto si ho houbaři pletou s jinými hřiby – s hřibem kolodějem a hřibem kovářem („modrákem“), někdy ho zaměňují i za hřib žlutomasý či dokonce za satana. Od kováře, koloděje i satana jej nejsnáze odlišíme při pohledu pod klobouk: Zatímco kovář, satan a koloděj mají na spodní straně klobouku póry v barvě rudé, oranžově červené až žlutočervené, u hřiba kříště jsou čistě žluté. Zapamatujte si tedy, že hřib kříšť má vždy:

– žluté ústí rourek (pórů) na spodní straně klobouku
– třeň s barevným přechodem od žluté pod kloboukem ke karmínově červené na bázi s výraznou síťkou na vrcholu bělavou, k bázi pak špinavě červenou
– tento hřib modrá

Hřib medotrpký

Narazíte na něj v listnatých lesích a skoro si ho nespletete. Má světlý – šedý, někdy až bělavý či nahnědlý klobouk a žlutý třeň, čistě žluté ústí rourek a světle až citronově žlutý třeň. Při doteku také modrá. Tedy si ho těžko spletete s jiným druhem hřibů.

Obecně lze říct, že byste si měli dávat pozor u hřibů s bílošedou nebo červenofialovou barvou klobouku. Velmi vzácně můžete narazit na nejedlé hřiby hřib plavý a hřib skvrnitý. Mají světlehnědý klobouk, žlutou dužninu, nepříjemně páchnou.

Jedovatý hřib satan

Zvláště problematický je hřib satan. Setkat se s ním můžete v listnatých lesích, ale není jich mnoho. Poznáte jej podle velmi světlého šedobílého klobouku a podle červených rourek a třeně. Syrový je jedovatý. Sice nezabije, ale stačí pozřít malý kousek a lehkovážný houbař si pozvrací celou bundu. Satany houbaři z neznalosti často jedí. Potížím většinou uniknou díky tepelné úpravě. Po dvaceti minutách důkladné tepelné úpravy jed ztrácí účinnost. I tak ale oběti záměny mají smůlu. Někomu na talíři skončí nedovařený kousek, ten si ale následně bolavou hlavu ani žaludek na vodě s hřibem nespojí. Potíž je ale i v tom, že dospělé exempláře satana páchnou po shnilém zelí, pročež kazí chuť celého pokrmu.

Další jedovaté hřiby

Vedle hřibu satanu jsou dalšími jedovatými hřiby hřib rudonachový, hřib nachový, hřib Le Galové a hřib Moserův. Poznáte je tak, že všechny včetně satana modrají. Jsou dosti vzácné, vyskytují se jen v určitých lokalitách (hřib Moserův roste v Beskydech, ostatní včetně satana jsou teplomilné a mají rádi vápenité podloží).

Po konzumaci jedovatých hřibů vám hrozí průjmy a zvracení. Uvádí se, že tepelnou úpravou jejich jedovatost mizí, ale jsou zaznamenány i případy otravy po konzumaci tepelně upraveného hřibu.

Pokud si nejste jisti, jakou houbu jste našli, a zajímá vás to, můžete se poradit v České mykologické společnosti, která provozuje poradny a pořádá výstavy.

Fotogalerie
11 fotografií