Divoká, krásná i užitečná: Jaký je rozdíl mezi tradiční a přírodní zahradou?

„Jako přírodní označujeme zahrady podle klasifikace převzaté z Rakouska, která obsahuje dost striktní omezení v tom, co na zahradě smíme a nesmíme používat. Zcela zapovězené jsou například chemické přípravky proti chorobám či škůdcům a hnojiva,“ přibližuje problematiku zahradník Jiří Pevný a pokračuje: „oproti tomu tradiční zahrady jsou takové ty klasické venkovské zahrady, které si pamatujeme z dob našich babiček, kde se pěstuje všechno možné, co se dá sníst, voňavé rostliny i léčivé byliny.“

Vychytávky Ládi Hrušky: Zavlažovací systém z PET lahve

Láďa už několikrát překvapil, co všechno jde vyrobit z PET lahví. Tentokrát mu opět posloužily, a to v podobě zavlažovače trávníku či záhonů. Neutrácejte…celý článek

Pokud obhospodařujeme nějakou půdu, je zcela přirozené, že kromě estetického dojmu očekáváme ze své zahrádky i nějaký užitek. Proto by v zahradě nemělo chybět nejen oblíbené ovoce, jako jsou rybíz, angrešt, maliny, kanadské borůvky, ale například i květiny – jako dnes velice moderní denivky – s jedlými květy, kuchyňské bylinky a v neposlední řadě rovněž ovocné stromy, které ovšem vyžadují trochu více péče. „To všechno by na zahrádce mělo být, aby to dávalo smysl,“ potvrzuje odborník.

Požadavkem současných moderních zahrad, které se nově zakládají u novostaveb, bývá dost často co nejjednodušší údržba, a tak bývají omezeny na kůru, kámen a intenzivně udržovaný trávník. Zcela z nich vymizely přírodní keře, ovocné a léčivé rostliny, záhonky se zeleninou.

„Dříve nikdo nebyl vystresovaný z toho, že mu v trávníku vykvetla sedmikráska či pampeliška,“ říká pan Pevný na obhajobu tradičních zahrad, které žádná taková přísně estetická omezení nemají. A i když necháme přírodě volnost, neznamená to, že by naši zahradu musel opanovat plevel. „I to se dá řešit přirozenou cestou, pomocí rostlin,“ vysvětluje Jiří Pevný, „na každé stanoviště a pod určité typy rostlin se musí vybrat vhodná půdokryvná rostlina. Na sluníčko můžeme dát lesní jahodu, zběhovec. Do stínu zase vrbinu, kopytníky, existuje také široká škála kvetoucích kakostů. Můžeme použít různé dvouleté letničky, například hvozdíky. A zahrada se celoročně proměňuje, kvete a plevel nemá příliš velkou šanci.“

Přestože taková zahrada vypadá na první pohled poměrně divoce, vládnou i zde určitá pravidla. Její velkou výhodou je ovšem to, že člověk nelpí na tom, aby byl každý týden posekaný trávník, každý záhonek bezezbytku vypletý či aby náhodou kousek trávy neprorůstal pod keře. Obecně lze říct, že tradiční zahrada velkou údržbu nevyžaduje.

„Člověk musí vnímat celek zahrady a jednotlivé rostliny harmonicky, aby to nebyla nějaká sbírka zcela nesourodých rostlin, které by se v přírodě nikdy nemohly setkat, nebo spolu nemohou růst, protože jedna má ráda vápno a druhá rašelinu. Podstata spočívá v tom, aby zahrada působila jako kompaktní kus přírody.“ Přirozené je i přihnojování, jehož základ tvoří kompost z vlastních zdrojů. „Před dvaceti třiceti lety neexistovaly žádné speciální substráty,“ uzavírá zahradník, „i dnes bohatě stačí používat kompost, krtinu či hnůj.“

Celý pořad VÁŠ PRIMA RECEPTÁŘ sledujte v neděli v  11:50 na Primě.