Marta Jandová: Proč se její pejsek jmenuje Kočka?

Kterého zvířete se nejvíc bojíte?

„Asi hada. Z hadů mám větší strach než z pavouků.“

Dotkla byste se ho?

„To jo, měla jsem ho v ruce. Stejně jako tarantuli, která mi chodila po ruce, a já se nehnula ani o milimetr. Bojím se zvířat, o kterých toho moc nevíme. Vloni v létě jsem šla s Katze na procházku k rybníku, tam se had vyhříval na sluníčku, a lekli jsme se všichni tři – já, pes i had.“

Kdy jste si prosadila prvního psa?

„Ve dvanácti letech, byl to kokršpaněl Tomík. Cesta k němu ale vedla přes kočky. Jezdívali jsme na chatu na vesnici a od místních si tam brávali kočky. Většinou se pak zaběhly, já však podezřívala rodiče, že je spíš vraceli majitelům zpátky,“ vzpomíná Marta.

„Pak jsem si jednou z Krkonoš přivezla kočičku a tu jsme měli několik let. No a ve dvanácti jsem maminku přemluvila na prvního psa. A když jsem se odstěhovala do Německa, pořídili jsme si s bývalým manželem vlčáka. Po něm už přišla Katze, to je parson russel teriér, a vloni voříšek Kašpar.“

Co se vám stalo s pejsky nejhoršího?

Katze má pořád nějaké úrazy. Jednou přeskočila ve vysoké trávě nějakou překážku a ostnatý drát, který nebyl vidět, jí prořízl kus krku a hrudníčku, podruhé ji pokousala fena…

Má zajímavé jméno. Jak k němu přišla?

Katze je Němka, pochází nedaleko od Hannoveru. Můj bývalý manžel chtěl tuhle rasu a když si našel pejska, volal mi, že chovatelce ještě zbývá jedna fenečka, o kterou nikdo nestojí. Protože má méně flíčků, než je pro tuto rasu obvyklé. Je zvláštní, že oba dva jsme nezávisle na sobě toužili po stejné rase – jde o loveckého psa, ale nepříliš velkého, takže se hodí i do bytu.

Tehdy jsem byla zrovna v Thajsku, asi svítilo moc sluníčka (smích) a mě napadlo, že fence budu říkat Mieze – to je nejčastější německé jméno pro kočku. Jenže stejně se jmenuje i jedna zpěvačka, tak to přece nemůžu kolegyni udělat, říkala jsem si. A zůstala jsem u Kočky, německy Katze.“

Chcete mít doma smečku?

„Ne. Proč se ptáte?“

Protože jste si vloni pořídila ještě Kašpara.

„Když jsem měla Tomíka a přišla na mě puberta, moc dobře jsem se o něj nestarala. Po jeho odchodu do psího nebe jsem mu slíbila, že se každému dalšímu pejskovi budu hodně věnovat. A přišlo mi líto, když jsem šla pryč kvůli práci (hraju například v muzikálu Kat a mydlář nebo Ať žije rokenrol!), že je Katze sama doma. Tak jsem jí pořídila kamaráda.“

Často se pracovně vracíte do Německa, kde jste řadu let žila – berete si pejsky s sebou?

„Odvážím je na „tábor“ k Vlastíkovi Knihovi do Říčan. Doporučil mi ho Daniel Hůlka, který si u Vlastíka nechával svého psa, když ho nemohl mít u sebe. Vlastík se stará maximálně o pět pejsků najednou. Navíc psy také cvičí a ještě odchytává ty volně pobíhající. Takhle jsem vloni v listopadu přišla ke Kašparovi.“

Chodíte s nimi na cvičák?

„S Katze jsem chodila půl roku a co jsem odkoukala za fígle, to používám i u Kašpárka.“

Jako třeba – jak nepustit psa do postele?

„To není fígl, ale realita. Kdysi jsem Katze nechávala u sebe spát a pak to dopadlo tak, že postel nebyla moje, ale její. Došlo mi, že to není dobrý nápad, a hnala jsem ji do pelíšku.“

Prý se pes podobá svému páníčkovi. Potvrdíte tohle pravidlo?

„Já jsem velice kontaktní člověk, snažím se být dobře naladěná, kdežto Katze je hysterický nerváček,náladová… A Kašpárka mám pár měsíců, je to ještě štěně a učí se. Zatímco však Katze doma nic nezničila – v tomhle byla zlatá: štěňátko, které nekousalo do ruky, do nohy, ani do věcí – Kašpar brzy prokousal kabely od televize. Tak jsem mu dala spoustu hraček na trhání, a už se nenudí (smích). Psi jsou šťastní a já taky.“