NejPes 2012: Líza naučila Ladislava Potměšila mít pořád dobrou náladu

Jak jste přišli k fence – šampiónce?

Jaroslava Brousková: To je na delší vyprávění. Nejdřív s námi devět let žil Boník, nevíme to určitě, ale pravděpodobně kříženec kokra a pudla. Vypadal jako zmenšená kopie psa Falka z filmu Nekonečný příběh. Dostal se k nám díky synovi Láďovi, který si ho vzal z útulku a pojmenoval ho podle zpěváka Bona Voxe.

Ladislav Potměšil: Láďa k nám s Boníkem často jezdil a pak chodívali domů pěšky. A Boník si tu cestu zapamatoval tak dobře, že k nám jednou utekl. Po čase jsme se domluvili a Boník nakonec zůstal u nás. Když loni umřel, byla to pro nás rána. Po něm jsme už dalšího pejska nechtěli, ale na natáčení seriálu Cesty domů, ve kterém hraju, jednou asistentka režie Martina přivezla svého bišonka Berta. Napadlo mě, že by byl přesně pejsek pro nás. Přítulný, malý, s klidnou povahou.

Jaroslava: Martina nám dala tip na chovnou stanici na Nymbursku, zajeli jsme tam a kromě bišonků jsme tam viděli i boloňské barevné psíky. Jedna fenečka se k nám rozběhla a chytla se mě drápkem – prostě si nás vybrala sama. A tak do naší domácnosti loni v květnu přibyla sedmiletá Líza, původním jménem Blizzard Aneriko. Říkali jsme jí Blízo a z toho vznikla Líza.

Máte také svého mazlíčka? Přihlaste ho do soutěže nejPes a hlasujte ZDE >>>

Jak snášela změnu domova?

Jaroslava: Byla zvyklá na život na vesnici, na velký výběh a spoustu zvířat. První měsíc se všeho strašně bála. Měla strach z aut, městského hluku, bála se jít i po schodech. Žila ve smečce a život s námi pro ni byl najednou strašně moc jiný. Teď už se tu zabydlela a užívá si zasloužený klid.

Oba máte spoustu práce, nebojí se sama doma?

Jaroslava: Ona nebývá moc sama doma, a pokud ano, nikdy ne dlouho. Je strašně hodná, za tři čtvrtě roku, co s námi žije, nic nezničila ani neroztrhala. Je znát, že už není štěně. Na nákup ji ale s sebou neberu. Nemohla bych ji nechat kňučet v autě, měla bych pocit, že ji zbytečně trápím.

Když jsme ji venku fotili, krásně pózovala...

Jaroslava: To je pozůstatek její kariéry šampiónky. Umí zaujmout postoj a hlavně v něm bez hnutí vydržet. Taky bez cavyků snáší mytí a česání. Když ji rozčesávám, vyloženě si to užívá, drží a poslušně nastavuje jednu packu po druhé . Česání Boníka bylo o nervy. Jezdila jsem s ním do jednoho salónu a majitelka se pokaždé smála, že si na nůžky nechá vyrýt jeho jméno. Zkulturnit ho byl pro ni totiž pokaždé boj o packy.

Co vás psi naučili?

Jaroslava: Vnímat některé lidi a situace jinak. Když se potkají dva pejskaři, většinou se spolu zastaví a prohodí alespoň pár slov. Kdyby psy neměli, třeba se minou bez pozdravu.

Ladislav: Mě psi naučili mít lepší náladu. Kolega Olda Vlach dává k dobru historku, jak jsem jednou přišel do divadla naštvanej a na všechny kolem jsem se mračil. A někdo se mě zeptal: Co dělá Boník? V tu chvíli jsem se prý rozzářil a začal o něm nadšeně vyprávět. Špatná nálada byla rázem pryč.