Ale stojí to pak za to, dovede totiž krásně vyprávět o svém dětství „v zákulisí“ nejznámější televizní pražské restaurace, ale i o tom, proč není jen kuchař, ale také herec, moderátor a manažer.

Podepsalo se nějak na vašem životě, že jste se narodil v rodině sládka?

Určitě, jen se dobře podívejte, je na mně vidět, že mám vztah k dobrému jídlu i pití, a to v kladném i záporném smyslu slova. Můj bratr se navíc úplně potatil, má malý pivovar v Kostelci nad Černými lesy. S kamarádem ho koupili jako úplnou ruinu, začali ho vybourávat a stěhovali odtud pivovarské tanky a štoky a místní staří mistři mu říkali: Pane Vodochodský, abyste se k tomu jednou nevracel zpátky. No a vidíte, uplynulo deset let a už to stěhují zpátky, chtějí vařit pivo podle původních receptur a ve stejných technologiích, varna má být na dřevo, prostě všechno bude tradiční.

Ivan Vodochodský
A co vás přivedlo ke kariéře profesionálního kuchaře?

Máme v téhle sféře rodinnou tradici. Můj dědeček a babička pracovali v pohostinství. Děda byl třeba dlouhá léta vedoucím restaurace Na Vlachovce v pražských Kobylisích a pak v motorestu ve Zdibech, takže jsme tam za ním jako děti často jezdily. Pamatuju si, že měl větší pravé ucho a za ním zastrčenou inkoustovou tužku, kterou každou chvilku sundával, aby mohl spočítat účet. Babička zase pracovala v Akademické dietní restauraci ve Vodičkově ulici, kde jsem celé dny trávil třeba balením příborů do ubrousků.

Vzpomenete si, co vám u dědy nebo babičky nejvíc chutnalo?

Mám spíš takovou milou vzpomínku. Vždycky, když jsme přijeli Na Vlachovku, přinesl nám dědeček talířek s nakrájenou šunkou, kouskem másla, okurkou a k tomu čerstvý rohlík nebo chleba. To bylo pro nás něco nepřestavitelného. Pak nechal vrchního číšníka spočítat účet a mně ho pak dal překontrolovat, jestli je to správně, jestli nás „nenatáhl“. A vždycky to bylo samozřejmě špatně, to byl takový rituál. S babičkou mám ještě spojené vánoční vzpomínky, dobře si pamatuju na její řízky, které smažila na přepuštěném másle a pak je dopékala v troubě v kamnech.

A teď máte nějakou oblíbenou kuchyni?

Spíš mám taková období, kdy nějakou preferuju, třeba thajskou, italskou, českou. Ale vím určitě, že když se v kterémkoli období vyskytne na jídelním lístku smažený řízek s domácím bramborovým salátem, vždycky to u mne vyhraje.

A vaši další favorité?

Španělský ptáček, to je takový prubířský kámen každého kuchaře, dršťková polévka, to je klasika. Pak mám rád vietnamské polévky, na ty chodím snad každý týden do vietnamské tržnice v Praze, kde jsou nejlepší.  A pak nesmím zapomenout na den staré, trochu oschlé chlebíčky. Ale klasicky nejoblíbenější jídlo, za kterým bych šel kus světa, to nemám.

Kdo u vás doma vaří?

To je asi tak napůl. Já vařím experimentální věci pro dvacet a víc lidí, takže když se toho rodina během víkendu přejí, vezmu jídlo pak s sebou do divadla nebo kamarádům, anebo si pozveme domů návštěvu. No a manželka vaří klasická jídla na takový ten běžný provoz.

A co má u vás doma největší úspěch?

Děti už jsou sice dospělé, ale pořád u nás v podstatě vítězí klasika – kuličky z mletého masa v rajčatové omáčce, kuře à la kachna, koprovka, kyselo.

Kromě kuchařiny vás lidé mohou vidět ve známých českých muzikálech. Mají vůbec něco společného profese kuchaře a herce?

Spoustu věcí, kuchaři i herci jsou hodně ješitní, nafoukaní idioti. Hlavně když se dívám na mladé kuchaře a herce, ti, co nejmíň umí, bývají nejvíc ješitní. Obě povolání jsou kreativní, každý v nich může být skvělým sólistou, šéfem, vizionářem, člověkem, který přináší nové myšlenky, anebo naopak po celý život jen sboristou. Obě povolání jsou navíc závislá na úspěchu u publika. I výsledky jsou pomíjivé, jídlo se sní a představení trvá jen hodinu a půl, nezůstává po něm nic hmatného. A to mě na tom právě baví, takže jsem si k tomu před pár lety přibral ještě pořádání ohňostrojů, to je na podobném principu – krása, která trvá jen chvíli.

Vy jste taky ješitný?

Určitě, ale naštěstí mě tyhle věci potkaly dost pozdě, taková ta „popularita“, která končí za českými hranicemi, se dostavila na prahu čtyřicítky, kdy už to má člověk v hlavě srovnaný.

Ivan Vodochodský

•    Narodil se 26. června 1963 v Praze v rodině sládka nuselského pivovaru.
•    Vystudoval střední hotelovou školu, hrál v královéhradeckém divadle.
•    Účinkuje v pořadu Rady ptáka Loskutáka, pořádá kurzy vaření.
•    Moderuje televizní pořady, pořádá koncerty, kurzy vaření.
•    Účinkuje v muzikálech v Divadle Kalich v Praze (Jack Rozparovač, Krysař, Tajemství, Touha).
•    role v televizních seriálech Druhý dech, Ordinace v růžové zahradě, filmu Kvaska
•    Je ženatý, má dvě děti.

Ivan Vodochodský
Ochutnejte telecí řízky podle Ivana Vodochodského:

Smažené telecí řízky Cordon Bleu
Suroviny:
4 telecí řízky
4 plátky šunky
4 plátky sýru Gruyere nebo jiného aromatického sýra
2 vejce
trochu hladké mouky
trochu strouhanky z čerstvého pečiva
100 ml mléka
1 lžíce citronové kůry
olej a máslo na smažení

Postup:

Řízky naklepeme a nasekneme okraje, pak na každý položíme plátek sýra a šunky, překryjeme druhým plátkem a sklepneme okraje. Maso obalíme v mouce, vejcích smíchaných s mlékem a citronovou kůrou a strouhance. Na pánvi rozehřejeme máslo s olejem a řízky v něm po obou stranách osmažíme dozlatova. Podáváme s bramborem.
Tip šéfkuchaře: Čím je strouhanka starší a tvrdší, tím víc vypije oleje a řízek je pak mastný.